The magic inside us

The magic inside us 10.

10. april 2012 at 18:00 | PeTiŠka || Pétina - aneb říkejte mi jak chcete :D
Po dlouhé době a o něco kratší díl, ale zatím hold prostě víc ve schránce neni:)
Produkce se teď trošku sekla, tak alespoň něco :)


Všichni doběhli o dvě patra níže, kde se umývárna nacházela. Jako první se k němu přiklopýtala starostlivá Ria a chytila ho pevně za ramena, když spatřila Georga, jak se naklání nad umyvadlem, pevně až křečovitě svírá jeho okraje a společně s brekem funí. Tom přešel taky blíž, nevěděl na první dojem, jestli se jeho kamarád dusí vztekem nebo má opravdu nějaký záchvat pláče.
"Geo, co se stalo, co je s tebou?" švitořila dívka a nakláněla se k němu.
"Ať je to cokoliv, bude to v pořádku, určitě." Zkusil Tom jako první variantu klasickou útěchu a postavil se vedle něj z druhé strany, dlaní jej pohladil jemně po zádech a hlodala ho zvědavost, co to s ním jej poslední dobu, protože tohle byl vrchol. Georg nikdy neměl rudou tvář a naprosto smáčenou od slz, to nebyl on.

The magic inside us 9.

29. february 2012 at 19:00 | PeTiŠka || Pétina - aneb říkejte mi jak chcete :D

"Co?" zahučel Tom, trhajíc sebou. Něco se mu zdálo, ale díky šoku z probuzení to zapomněl, věděl ale, že to bylo nějakým způsobem pro něj důležité.
"Nic, já jen, že to asi nebude moc pohodlné, spát tady takhle." Zahučel malý chlapec s krátkými rozčepýřenými vlasy.
"Jo, to není," prohlásil Tom rozespale a prohmátl si bolavou krční páteř.
"Ty jsi Tom Kaulitz, že?" zeptal se chlapec. Měl velmi výraznou bradu a malé rty.
"Jo, to jsem, jak to víš?" Tom se konečně posadil trochu normálněji. Celou dobu byl na polstrovaném, normálně velmi pohodlném, měkkém křesle zkrouceny jako paragraf.
"No, ono se hodně povídá o sporech, který vedeš se svým bráchou, který je ve Zmijozelu. Že jste prý dvojčata a tak."

The magic inside us 8.

18. february 2012 at 18:00 | PeTiŠka
Po dlouhé době jsme se opět trochu pohnuly:)



Cele následující dny to bylo pro Toma velmi frustrující. Bill s ním odmítal trávit čas v jedné místnosti, jídlo si nosil do pokoje a pak jen kouzlem poslal špinavé nádobí do kuchyně. Odmítal trávit čas s ním i jeho rodinou, celé dny trávil poctivým zkoušením kouzel a korespondenci s Natálii. Tím mu čas utíkal alespoň trosku rychleji. Toma to mrzelo a vůbec nevěděl, co si o tom má myslet. Ale rozhodl se to neřešit a nevyhledávat konflikty.
***
O 2 TÝDNY POZDĚJI

The magic inside us 7.

29. december 2011 at 18:00 | PeTiŠka

Když procházeli kolem vesele skotačících Nebelvirských, Bill se po nich ohlédl a vyhledal pohled svého bratra. Vyslal mu pohledem zprávu o sklíčenosti a smutku v jeho nitru. Jak sebezapření z něj děla jiného- smutného člověka. Stále věřil, že Moudrý klobouk tenkrát před čtyřmi lety udělal chybu. Měl v sobě možná Zmijozelské vlohy, ale ne tolik, jako si myslel, ze má ty Nebelvirské. Nemluvil o tom, celkově, když uz se bavil, škola nebyla jeho oblíbené téma. Byl spíše tichy, ale když už něco řekl, ať lidé z jeho koleje chtěli nebo ne, museli souhlasit a to z Billa začalo dělat právoplatného člena Zmijozelu a přestali si jej dobírat. Alespoň to byla mala útěcha za to, kolik oběti za toto přetvarovaní Bill musel denně složit.

Tom se jen povzbudivě usmál a chvilková nepozornost zapříčinila, že jej Georg shodil do velké hroudy sněhu. Bill se pro sebe usmál a dohnal Natálii. Vlastně ano. Když si nevšímal věci, které ani nemusel a věnoval se jen jejím přednostem, ml ji rád, byla to krásna a nesmírně nadaná čarodějka.

O PÁR MĚSÍCŮ POZDĚJI

The magic inside us 6.

26. december 2011 at 13:38 | PeTiŠka

O 3ROKY POZDĚJI
"Ty Bille?" zeptal se Tom zdrženlivě, stal v knihovně u stolu plného Zmijozelských a on byl sám.
"Jo?" odpověděl Bill otráveně a ani se na svého bratra nepodíval.
"Nechtěl bys jít zítra za Sakim? Víš, dlouho jsme tam nebyli." Nadhodil Tom. 'Asi tak rok…' dodal ve svých myšlenkách.
"Tome, proč se stýkáš s lidmi, kteří ti nesahají ani po kotníky?" vydechl Bill ještě otráveněji, stále nezvedal oči. Tom nechápal, co se to s ním za ty dva roky stalo. Postupně se od Toma oddaloval, začal být pomstychtivý, namýšleny, začal opovrhovat lidmi, a co Toma nejvíce mrzelo, i jejich matkou a Tomem samotným také. I jejich otec měl z Billa starosti. Uzavřel se světu a měl svá tajemství.
Bill si ve skrytu duše nic ani neuvědomoval. Možná jen dělal to, co vždycky chtěl dělat, nebo možná mu to do hlavy všechno nakdákala Natálie.
"Proč takhle mluvíš?" klekl si Tom ke stolu a snažil se nějak upoutat bratrovu pozornost. Chtěl mu vidět do oči.

The magic inside us 5.

23. december 2011 at 19:00 | PeTiŠka

Tom ležel na posteli na ošetřovně, kde mu madame Pomfreiová spravovala polámané kosti. Vedle něj seděl Bill a oba učitelé stali u čela postele.
"To, co jste provedli, bylo troufalé…" začala profesorka.
"Ale my za nic nemohli, jen jsme bránili Riin řetízek." Bránil hned Bill a polámaná dívka vedle nich cosi zahuhlala.
"Kaulitzi, nepřerušujte profesorku." Pronesl odměřené Snape a opovržlivě kroutil hlavou.
"Celou dobu jsem vás sledovala a pak se připojil i profesor Snape. Společně jsme se domluvili, že vás necháme jmenovat chytači famfrpalových družstev vašich kolejí." Dořekla nadšeně McGonagallová a vesele se na chlapce dívala.

The magic inside us 4.

15. december 2011 at 18:00 | PeTiŠka

Celou hodinu se snažil Bill vnímat jen látku hodiny. Kouzelné formule bude jistě jeden z jeho oblíbených předmětů - čeho se obával, byli ale lektvary. Měl takové tušení, že pro to cit mít nebude. Statečně ignoroval občasné posměšky od svých spolužáků z koleje, a v hlavě si stále přemítal Tomova slova: 'Všechno zlé je k něčemu dobré!'. Povzdychnul si a nechal táhnout své pero po starším papíře.
Jakmile odzvonilo na konec hodiny, bez zdržování popadl svou tašku, do které naházel věci a vyběhl ven. Přestávka měla trvat čtvrt hodiny, to je dost času na to, aby se stačil stavit ve věži, kde byl sovinec. S Tomem se přeci uvidí na následující hodině, tak to bez něj chvíli vydrží - koneckonců si musel na takový režim zvykat. S taškou hozenou volně přes rameno utíkal chodbou, prodíral se všemi studenty, kteří spěchali třeba i na až druhou stranu hradu, vzal to přes menší most a vybíhal dlouhé, úzké schody. Pootevřel dveře a rozhlídnul se. Místnost byla prázdná, krom sov, kterých tu naopak bylo snad tisíce. Vešel dovnitř a nechal za sebou pootevřené dveře.

The magic inside us 3.

28. november 2011 at 18:00 | PeTiŠka

Druhy den se potkali u snídaně. Každý ale seděl u jiného stolu. Po snídani se ale sešli a šli spolu na první hodinu. Ještě než hodina začala, stali na školním pozemku před učebnou přeměňování, a Bill plakal. Plakal do Tomova černého habitu. Tomovi bylo do breku také, ale držel se. Chtěl byt ten silnější.

"Billy, vždyť se můžeme setkávat, vidíš, teď jsme spolu."

"Mluvíš, jakoby ti bylo jedno, že jsem ve Zmijozelu."

"To není, bráško, je tam bez tebe hrozná nuda, je mi smutno a není to domov." Brouknul Tom smutně a přitáhl bratra k sobě ještě blíže. Netušil, co bez něj bude dělat.
"Tome, tam je všechno tak chladné, studené." Odtáhnul se Bill od něj, nechal si setřít poslední slzy, přesto ale svíral v dlaních Tomovy cípy hábitu, potřeboval se ho dotýkat, cítit ho."Už si psal našim?" zeptal se s trochou obavy v hlase. Tom zavrtěl záporně hlavou.

The Magic inside us 2..

26. november 2011 at 12:00 | PeTiŠka

Vlak začal po několika hodinách cesty zpomalovat a chodba se začala plnit. Bill se chtěl hned vyhrnout také, ale Tom jej zastavil.
"Já raději počkám, až se chodba alespoň trochu uvolni, teď tam není k hnutí." Zahuhlal Tom a Bill se tedy posadil zpět, děvčata také seděla nehybně, až dokud se vlak nezastavil úplně a lide nezačali vystupovat, dokud nebyly chodby prázdnější.
Jakmile se chodba trochu vyprázdnila, zklidnila, popadli své zavazadla, klece a zamířili za ostatníma ven. Bill zamhouřil do dálky, kde stála vysoká, mohutná postava s ohromnou svítilnou v ruce, a svolávala všechny z prvních ročníků k sobě. Hromadilo se u ní plno brebentících studentů a rozhlíželi se.
"Pojďte, asi máme jít za ním." Vybídnul všechny tři Tom a vydali se za davem. Ten, který je všechny svolával, se jim představil něco jako hajný Bradavic a jmenoval se Saki.
"Ten je ohromný, nemůže to být obr?" zašeptala rozrušeně Ria při pohledu na něj a pevně si tiskla k sobě hábit. Trochu se ochladilo a byla už černá tma, jediným světlem byla ona svítilna Sakiho, pár poničených, blikajících lamp u kolejiště a z dálky jakási ohromná stavba, kterou ještě na tu dálku nemohl nikdo identifikovat. Ale Tom zaslechl, jak si někdo za nimi šušká, že to jsou Bradavice. Zachvěl se vzrušením, byl nedočkavý.
"To ne, obři sou mnohem větší, tohle může být nějaký. Polo-obr? Možná zakrslý obr." Pronesla nejistě Natálie a prohlížela si jej s lehkou nechutí. "Vypadá jak nějaký morous, tak špinavě."

The Magic inside us 1.

13. november 2011 at 19:00 | PeTiŠka
Tak, přicházim s novou povídkou, kterou sem tady už slibovala v předešlém článku:) Napsáno toho je celkem dost, ale ještě ani nejsme v polovině, tahle povídka je ještě ve vývinu, ale řekla bych, že se jí daří dobře. Já si jí oblíbila dost. Společně s novym bannerem, který upravila převážně Lenna, sem tedy házim první díl. Tak si ho užijte, pokud možno, píšeme to jen pro na vaše přání a pro vaše nadšení!:)
(btw. i na téma povídky byl utvořen design - děkuju Lenně!:D)


Hodiny odbily akorát půl dvanáctou, když se rodina zastavila před rozlehlém, vlakovém nádraží Londýna. Všude kolem nich se odehrával stereotypní ruch velkoměsta, jak lidé pospíchali na obědy, když jim odbila pracovní pauza, jak lidé spěchali na nástupiště, kde jim na čas odjížděly vlaky, nebo jen prostě měli naspěch, což bylo v tomto městě normální, tady to vždycky žilo.

Simone si nervózně povzdychla a začala se urputně hrabat ve své kabelce, když se jí Gordon snažil tiše uklidňovat, snažil se jí trochu odehnat od jejího neustálého stresu, který se jí dneska plně zmocnil. Nevyčítal jí to, byl to pro ně velký den, Simone byla dosti rozrušena. Stále si nechtěla připouštět fakt, že její dvě děti dnes odjíždí za úplně jiným světem, než žili dodnes, že je nebude mít u sebe. Ona sama tohle nikdy ale poznat nemohla, nebyla totiž jako její manžel, nebyla taková, jací budou její děti. Pocházela totiž z obyčejné mudlovské rodiny. O tom kouzelnickém světě neměla ani ponětí, dokud nepoznala svého muže, Gordona, který byl až velkolepým kouzelníkem, jak byl označován. Byl někdo. Osud jejích dětí, jejích dvojčat měl volné dvě cesty - buď zůstanou stejní jako ona, bez kouzelnických předpokladů, bez kouzelnické krve, budou obyčejnými dětmi, které budou chodit do školy, učit se počítat, číst, psát a vyvíjet své znalosti pro budoucí zaměstnání. Nebo jim přijde před začátkem roku dopis, jenž je zároveň pozvánkou do školy čas a kouzel. Do Bradavic. Když se tak stalo a dostalo se jim do rukou stejných dopisů, psané inkoustem a zapečetěno zvláštním znakem, jakoby to byl dopis z dávné historie, nemohla zapřít fakt, že si to možná ani nepřála, jak moc jí chybět budou. Nadšení v jejich tváří byl ale silnější, nemohla jim zakázat.

 
 

Advertisement