The treasure from Germany 17.

13. may 2014 at 19:51 | PeTiŠka || Pétina |  The treasure from Germany
A po tomhle už příjde jen epilog(:


(z pohledu Kaye)

Jakmile jsme dorazili na letiště, spadla mi aspoň půlka kamene ze srdce, že je většina z nás relativně v bezpečí. Hlavně Tom. Mlčky jsem popadl své věci, pomáhajíc i Tomovi a rozešli jsme se dovnitř, nahlásit se a nechat odbavit kufry. Za dvě hodiny by mělo být vše v pohodě a my bychom měli všichni, včetně Nyzeho a Viktorie, letět domů, do Německa.


"Třeba vůbec nebude doma," zamumlal potichu Tom, když jsme se postavili do fronty s kufry. Zvedl jsem k němu pohled a sledoval, jak si kouše ret.
"Budeme se té představy držet." Přikývnu a líbnu ho krátce na rty, než se zase odvrátím, ponořujíc se do svých obav a stresu.

*




(z pohledu Viktorie)

Ať jsem se snažila jakkoliv, nedokázala jsem zmírnit třas svých rukou. Sledujíc známé ulice z okýnka, jsem v ruce svírala mobil a pokoušela jsem se zhluboka dýchat.

"Zvládneme to," Nyze se natáhl po mé ruce, když jsme zastavili na semaforech a něžně ji stiskl. Nejistě jsem se ohlédla po jeho dlani, která přejížděla přes můj hřbet ruky, než jsem zvedla pohled k němu. Obavy se daly na jeho obličeji zřetelně vyčíst, přestože se snažil tvářit vyrovnaně a odhodlaně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud tohle vyjde, stanu se na jeho péči a společnosti závislá. Už teď, když si jen uvědomím, co pro mne hodlá riskovat, jsem k němu cítila šílenou náklonnost. Asi takovou, jakou bych k němu mohla cítit po pár letech vztahu, ale my se známe zatraceně krátce. A přesto, tohle je velký krok.

"Já vím," zmůžu se jen na odpověď a sleduju ho upřeně, přejíždějíc pohledem po jeho tváři. "Ale co bude pak? V Německu? Nemám tam nic."

"Budu tam já, to ti musí pro začátek stačit," nepatrně se usmál, což mi dodalo trochu optimismu do žil. S úsměvem přikývnu a dřív, než se stačím zastavit, se k němu nakloním a přitisknu se na jeho rty. Možná je to tím, že jsme oba rozrušení a plní strachu, ale k mému překvapení mi jen stiskne koleno a naléhavě se do polibku opře.

"Sakra," zakleje, když se za námi ozve zatroubení. Odtáhnu se a s menším ruměncem ve tvářích vzhlédnu k semaforu, kde už jasně svítí zelená, což znamenalo pokračování k peklu, které jsem ještě donedávna měla za domov.

O čtvrt hodiny později jsme zastavili o ulici dál od baráku. S hlubokým nádechem jsem odepla pásy a chystala se vystoupit, ale Nyze mě zadržel za zápěstí. Nechápavě jsem se po něm ohlédla.

"Víš, proč jsem zastavil o ulici dál?"

"Abychom nebudili moc pozornosti?" zkusím to a lehce přikývne, dál midrtíc zápěstí.

"Byl bych radši, kdybys mi řekla, kde ty doklady máš a počkala bys tu."

"Ne, sama nevím, jestli jsou tam, kde myslím a nehodlám se tu celou dobu nervovat, zatímco ty budeš riskovat," odmítavě zavrtím hlavou a přisunu se zase k němu víc. "Prosím, budu klidnější, když budu moct jít s tebou. Po tom stromě by neměl být problém se vyšplhat do mého pokoje. Jen musíme doufat, že bude otevřená aspoň ventilace. Pak to bude v klidu." Snažím se utěšit jeho, ale především i sebe, prsty přejíždějíc po jeho unavené tváři.


"Já vím, jen říkám, že bych byl klidnější." Povzdychl po chvíli.

"Máš smůlu," zašeptám potichu s úsměvem. "Teď se mě jen tak nezbavíš."

"Vy zdejší holky jste občas na facku," zasmál se krátce.

"Klidně i na dvě, jen mě nech jít s tebou, ať vím, že jsi v pořádku."

S povzdychem tedy přitakal, než se ozval jeho mobil v kapse. "Musíme si pospíšit, abychom pak stihli let," zahučí, než přijme hovor a chvíli se s někým dohaduje, přičemž odhaduju, že ten někdo je Anis. Po chvíli telefon típne a zastrčí zpět do kapsy. "Pojďme," naposledy mi sevře ruku, než vyleze z auta a já ho rozechvěle následuji.

*

Společně jsme co nejrychleji proběhli až na zadní zahradu, kde jsem Nyzemu ukázala menší díru v plotu, díky které jsme se dostali dovnitř. V okolí bylo ticho a bylo slyšet jen ševelení listů ve stromech, což mě výjimečně spíš děsilo, než aby mi to přivodilo vnitřní klid. Podél plotu jsem zamířila k domu a úlevně jsem vydechla, když mé okno bylo otevřené. Je pravda, že mi do pokoje Nathaniel moc nelezl, pokud nebyla třeba, takže zřejmě vše zůstalo tak, jako když jsem naposledy z domu odcházela.


"Tamhle je můj pokoj. Vidíš ten strom?" ukážu mu na onen strom, který rostl u mého okna a mohl by nám tak usnadnit cestu za mými doklady.


"Mohlo by to vyjít." Přitakal vážně.


"Polezu první, dobře?" stisknu mu ruku a přejdu pomalu ke stromu, ještě se ohlížejíc do oken v prvním patře, jestli tam nezahlídnu nějaký pohyb.

"Buď opatrná," pobídne mě Nyze tiše, zatímco se schová za strom. S nádechem se chytnu první větve a s veškerým úsilím se přitáhnu, pokračujíc takhle dál. Cítím, jak se mi menší větve zařezávají do kůže a občas si zadřu třísku do dlaně, ale postupně zdolávám každou další vyšší větev, abych se úspěšně dostala na úroveň mého okna. Pohlédnu dolu a vidím Nyzeho, který už se taky snaží razit cestu za mnou, vzápětí se mi však trochu zamotá hlava při té výšce a musím se pevně chytit kmene stromu.

"Nekoukej dolu!" sykne na mě rozčileně a já jen přikývnu, posouvajíc se dál k oknu. "Opatrně." Zahučí ještě, když jsem u parapetu a zavřu oči, když se odrážím od špiček a dopadám do svého okna. Bolestně zaúpím, jak se praštím do kolene, ale seskočím úspěšně do pokoje. Ihned se vykloním z okna, abych mohla Nyzemu pomoct.

"Kruci, myslím, že jsem si pěkně sedřel lýtko," vydechl vyčerpaně, když dopadl vedle mne. Odhrnul trochu své tříčtvrteční kalhoty a oběma se nám naskytl pohled na jeho zakrvácenou nohu. Když už jsem otevřela pusu a chystala se s tím něco dělat, zadržel mě za ruku. "Ty doklady, hned!" pobídl mne a zamířil ke dveřím, kam přitiskl své ucho.


"Dobře," zamumlám potichu a jako první zamířím ke svému šuplíku, kde mívám veškeré důležitosti. Chvíli se hrabu v papírech, než najdu své desky a otočím se k Nyzemu, který mi opětuje pohled. "Ještě si sbalím pár věcí s sebou," naznačím mu rty a vytáhnu ze skříně menší tašku přes rameno, kam začnu házet nějaké oblečení a hygienu. Když zapnu zip, ucítím, jak ze mne padá veškerý strach. Už stačí jen slézt dolu a zaběhnout do auta. Usměju se na Nyzeho a ten to pravděpodobně cítí stejně, když mi oplatí úsměv.


"Jsou v domě, občas jsou zezdola slyšet hlasy, ale zřejmě jsou něčím zaujatí, takže teď musíme potichu a rychle slézt dolu." Přešel ke mně, berouc mi tašku.


"Děkuju," šeptnu a políbím ho na tvář. Ve chvíli, kdy se otočím směrem k oknu, rozeřve se přes celý pokoje Nyzeho telefon. A že je to dost pronikavá věc. Ztuhnu na místě a v šoku na něj kouknu, jak se roztřesenýma rukama snaží vyndat telefon a típnout to. Mobil spadne na zem a dál vyhrává do všech stran.

"Viktorie!" ozve se z chodby, a když se Nyzemu konečně povede vypnout zvonění, uslyším kroky po schodech. "Ty malá čubko, už mi neutečeš!" Nathaniel vyšlapává schody rychlostí, jak tomu naznačuje ozvěna a Nyze mezitím seběhne ke dveřím, které zamkne a pokouší se je ještě něčím zabarikádovat.


"Slez ten strom!" sykne po mně a opře se o dveře krátce. "Dělej!"

Dřív, než jsem se stačila vzpamatovat, rychle jsem vylezla zpátky na okno a seskočila na větev, tak tak se udržujíc na nohou. Rychle jsem přešlapovala z jedné na druhou, ale kousek nad zemí mi podjela noha a tak jsem zbytek sjela, dříc si ruce i obličej o kmen stromu.

"Kruci," zakleju potichu, když setřu z tváře trochu krve a těsně vedle mne dopadne taška s mými věcmi, což mě stáhne zpátky do neskutečného strachu. Vzhlédnu nahoru, kde už se zachycuje Nyze o jednu větev a popadnu tašku přes rameno, pobízejíc ho zoufale. Za okny se mihne několik stínů, což značí, že tu Nathaniel opravdu není sám, že tu má tu svou zástěru.


"Pospěš!" vyhrknu zoufale, přešlapujíc na místě, když zalapám po dechu, jak se v okně objeví rozzuřený Nathaniel.


"Vy bastardi," odplivne si a vytahuje zbraň. Mé srdce mi div nevyskočí z hrudi a vyjeknu, když Nyze uklouzne a dopadne na zem s výkřikem.


"Moje noha, do háje," zaklel potichu, ale hned ho popadnu pod ramenem a snažím se zvednout. Jde to ztěžka, nemůže se postavit na levou nohu, takže to odhaduji na zvrtnutý kotník. Nicméně není čas otálet, podepřu ho kolem ramen a zamířím hned za roh domu, když uslyším první špatně mířený výstřel. "On má, do prdele, zbraň?!"

"A co jsi čekal, když je to mafián?" zaúpím a i přes jeho skučení pokračuju rychle pryč, táhnouc ho podél křoví, když zahlédnu pár bratrancových kumpánů vybíhat.


"Nech mě tady a běž k autu," zaskučí po chvíli zoufale.

"Jak tohle můžeš říct?!" nevěřícně na něj kouknu a na chvíli ho stáhnu dolu do křoví, když se neodvážím jít dál.


"Mám něco s nohou, šíleně to bolí, Viktorie, takhle dostanou nás oba. To je škoda." Těžce vydechne a pokouší se prohmatat nohu.


"Mám nápad, ale musíš mi dát klíčky od auta." Pobídnu ho chvatně a nastavím ruku.

"Co? Jeď na letiště za kluky, dobře?"

"Ty klíče!"


Zavrtí jen hlavou a rukou sáhne do kapsy od kalhot, než mi podá, co požaduji.


"Buď opatrná."

"Budu." S úsměvem ho líbnu ještě na rty. "Tady by tě nemuseli najít, buď schovaný, za chvíli jsem tady." A s těmi slovy zamířím chvatně k plotu, kde jsme se dostali stejně dovnitř. Rychle se rozeběhnu k autu, snažíc se popadat pravidelně dech, abych tam mohla být co nejdříve.


Následující minuty se seběhly hrozně rychle. Jakmile jsem doběhla k autu, ihned jsem nasedla za volant a nastartovala, dávajíc auto do pohybu. S faktem, že jsem řidičák udělala asi a na třetí pokus, jsem se trochu obávala, abych to zvládla, ale trefila jsem do vedlejší ulice a s přidáním plynu jsem vjela bratranci přímo do zahrady, bortíc tak přední, velkou část plotu. Několik chlápků, kteří se mě pravděpodobně snažili ještě najít, stačilo uhnout, pár jsem jich nabrala s sebou na kapotě. A dřív, než se stačili všichni kolem vzpamatovat, zastavila jsem kousek od Nyzeho skrýše a pobízela ho naléhavě, aby nasedl.

S námahou, ale přeci jen se dostal na nohy a dokázal se dostat na místo spolujezdce.

"Máš řidičák?" připoutal se a já seřídila zpětné zrcátko, ve kterém jsem už zahlídla běžet pár lidí.


"Mám."

"A na kolikátý pokus?" vydechl pobaveně Nyze, bolestně funíc a mnouc si nohu.

"Nechtěj vědět," zavrtím hlavou a nastartuju, ihned couvajíc ze zahrady.

"Miřte na kola!" vykřikl rozčileně Nathaniel, snažíc se sám mířit na pneumatiky. Se skřípáním zubů se snažím co nejvíce kličkovat, abych mu znemožnila zásah, a nadšeně vyjeknu, když se dostaneme na silnici.


"Výborně, tak teď opatrně na letiště!" nadšeně vydechl Nyze, tisknouc mi povzbudivě koleno.


"Jo," přikývnu horlivě a hned se rozjedu silnicí.

"Nemůžu tomu uvěřit, jak jsi to zvládla!" vyhrkne po chvíli Nyze, a já se mezitím snažím uklidnit své rozbušené srdce. Ruce se mi klepou jako osika, ale pořád jsem schopna držet slušnou rychlost a jet po hlavní silnici směrem k letišti.


"Já…"

"Jsi skvělá, bože, ženská, před kterou musím smeknout, až vystoupíme." Zasmál se, mnouc si čelo. Zrudnu a kouknu na něj krátce s úsměvem.

"Děkuju."

"Neděkuj, teď ti nedám pokoj."

"To zní jako výzva," zasměju se úlevně a šťastně zároveň.


Jen se zazubí a v tichosti se ženeme k letišti.
*

(z pohledu Kaye)

"Oni to zvládli," vydechnu nevěřícně a úlevně najednou, když uvidím parkovat známé auto na místním parkovišti. "Jsou tady!" vyhrknu, abych upoutal pozornost zbytku, a odtáhnu Tomovu hlavu ze svého ramene. Nespokojeně zamručí, než mu dojdou má slova. V tu chvíli je na nohou a všichni společně míříme ven, těm dvěma naproti.


Jakmile jsem uviděl Nyzeho, který se snaží dostat z auta s námahou, ihned jsem přešel k němu, pomáhajíc mu postavit se.

"Moha?"

"Jo, spadl jsem na kotník špatně," přitakal a vděčně se mě přidržel, než mě krátce stiskl u sebe. "Snad jsi nemyslel, že bychom to nezvládli." Nakonec se pousmál s trochou bolestného usyknutí a já jen pobaveně zavrtěl hlavou, podepírajíc ho.

"Ani na vteřinu."

Viktorie se mezitím krčila v Tomově objetí, mezitímco se všichni vystřídali u Nyzeho. Slyšel jsem její tichý vzlyk a oddychl si, že to zvládli. Nyze trochu zbystřil a s funěním zamířil k těm dvěma, klepajíc Tomovi omluvně na rameno. Nechápavě zamrkal, než jen s mručením odstoupil.

"Potřebují zřejmě soukromí," přitáhnu ho k sobě ve chvíli, kdy Viktorie padne do náruče Nyzemu a hned vyhledává jeho rty.


"Ale myslím, že by bylo bezpečnější jít dovnitř a nebýt venku takhle na oko. Navíc, vy dva se musíte ještě nahlásit a odbavit a s Nyzeho tempem by to mohlo být na dlouho." Anis zatáhl Viktorii za límec trika a ta jen nespokojeně zaskučela. Se smíchem zavrtím hlavou a společně se tedy vydáme zpátky do obrovské haly, čekajíc na náš záchranný let do Německa. Nakonec jsem se přeci jen těšil, protože i Německo jsem považoval za svůj druhý domov. Domov, kde jsem získal svůj malý německý
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama