Save me 8. - Osudný papírek

28. may 2014 at 22:57 | PeTiŠka || Pétina |  Save me
Mé zkouškové je v plném proudu, a proto se mám zase na co vymlouvat ;D Jsem ráda, že už mám za sebou úspěšně 3 zkoušky, ale stále toho mám hodně před sebou. Nepoznávám sama sebe, ale snažím se do toho dávat co nejvíce, tak ležím poslední dny převážně ve skriptech. Samozřejmě je v tom ještě spousta práce, kterou jsem si teď nahromadila pokud možno co nejvíce, a taky volný čas, který si snažím užít, protože je ho poslední dobou moc málo. Ale už jen půl měsíce a budu mít prázdninyJ a tak v pozdní noci sepisuji další díl hetero povídky, protože se mi po dlouhé době třásly prsty, potřebuju se odreagovat od učení A HLAVNĚ bych to chtěla sepsat z nadšení za mou oblíbenou herečku Hayden P. (pod kterou si představuju právě hrdinku této povídkyJ), která čeká své první miminko! Tedy gratulace a já se jdu o to s větší radostí pustit do psaní. Mějte pěkný konec května. J



Druhý den, když mi zvonil budík těsně u ucha, jsem se nemohla donutit k tomu, abych alespoň otevřela oči. Dlouho do noci jsem přemítala v hlavě odpoledne, které jsem strávila po boku nových lidí a náhle rozhořčení vlastní sestřenice. Cítila jsem se hrozně, jako kdybych jí v něčem podvedla. Ale v čem? Jen jsem se rozhodla zařadit se a najít si berličku do nové školy. A to přátelé.

S povzdychem jsem se nakonec posadila, když mě náhle skolila zpátky do polštáře silná bolest, vystřelující ze spánků. S tichým zaúpěním jsem okamžitě přiložila ruce na spánky a snažila se bolest trochu rozmasírovat, ale po pár minutách jsem to vzdala. Spánky mi silně tepaly a bolest jsem zanedlouho ucítila v očích. Dneska budu nepoužitelná.




Nejistě jsem zamířila dolu do kuchyně v pyžamu a našla v ní svou tetu, která s očividně dobrou náladou už postávala u plotny, připravujíc čerstvé lívance k snídani. Jindy bych už asi naslintala na podlahu, protože lívance s javorovým sirupem patřily mezi mé favority. Dnes jsem však preferovala jen vidinu horkého čaje, zatemnělého pokoje a postele s pořádně načechraným polštářem. Jakmile si mě všimla, její úsměv se roztáhl ještě víc.


"Viktorie, už jsem myslela, že tě budu muset jít vzbudit. Posaď se, hned ti nandám na talíř." Mávla rukou ke stolu, kde už byla připravená i konvice s čajem. Polknu tiše a jen přemítám pohledem přes kuchyň, zapírajíc se o futra dveří v náhlém přívalu prudké bolesti.

"Proboha, co se děje, dítě?" konečně odložila veškeré kuchařské náčiní a ihned se vydala ke mně, přikládajíc mi ruku na čelo. "Jsi pěkné bledá, je ti špatně?"

"Myslím, že mám migrénu." Přitakám tiše a přivřu oči při doteku.

"To je tedy smůla, hned takhle druhý den," povzdychla teta a stáhla ruku, starostlivě si mě prohlížejíc. "No nic, princezno, zavolám do školy a omluvím tě, ty si nalij čaj a běž zpátky. Já přinesu nějaký obklad a podívám se, co mám v lékárničce." Odložila zástěru a důležitě přešla ke kredenci, kde začala hrabat. "Nebo víš co? Vezmi si celou tu konvici, já ti to toho přinesu ještě pár bylinek, dobře?"

V tichosti jsem vše odkývala a ihned zamířila zpátky, když se mi zhoupl žaludek.

Jakmile jsem se ocitla zpátky ve svém pokoji, okamžitě jsem zatáhla žaluzie a ještě závěsy, díky čemuž mi vznikla všude dokonalá tma. Slastně jsem se uvelebila v polštáři a vyčerpaně zavřela oči, konečně spouštějíc vztek na sebe samotnou, a to kvůli takovému odpadnutí hned druhý den v mé nové škole. To asi neudělá na mé okolí nejlepší dojem takhle ze začátku. Možná bych to mohla těch pár hodin zvládnout, přečkat tu bolest.
Spíše ne. Vážně jsem se při každém sebemenším zavrtění cítila pod psa.

Nakonec jsem dostala nějaký prášek na utlumení bolestí a do čaje mi bylo přihozeno pár sušených bylinek na přilepšení. S vděkem jsem ihned vypila půl hrnku a schoulila se na samotný kraj postele, snažíc se to nejhorší zahnat alespoň spánkem.

**

"Nevypadá, že by umírala. Možná už chytla manýry se flákat."

"Takhle brzy? To asi ne, nikdo si nechce udělat dojem flákače hned první dny. Ovšem ty a ta vaše parta jste vyjímka."

"Možná."

Hlasy, které napůl vnímám, se ozývají jakoby zdálky, díky mému pomalému probouzení. Jeden určitě patří Sam, v jejímž hlase je rozpoznat znechucení a vzápětí vím proč, protože další hlas patří Kayovi, se kterým se neochotně baví. Co tu dělají? A co se vlastně děje?

Jen těžce natočím hlavu jejich směrem a pomalu otevřu oči, abych zjistila situaci.
"Jsem v pohodě," zahučím dezorientovaně a ucítím zhoupnutí matrace, když si ke mně sedá Kay. "Jen mi ráno bylo trochu špatně, snad už je nejhorší za mnou." Kouknu na něj s úsměvem, který mi hned oplatí, měníc ho vzápětí v pobavený úšklebek.


"To doufejme, takhle se ulejvat ze školy hned druhý den."

"Nebylo to úmyslné, mám z toho výčitky, abys věděl." Bouchnu ho lehce do ramene.

"To máš z toho, jak jsi seděla celé odpoledne na slunci," ozvalo se ode dveří, kde se ležérně opíral o futro Nyze. Doteď jsem si ho ani nevšimla. Zamrkám a zavrtím nesouhlasně hlavou.


"No," Sam pohodila vlasy a pohlédla významně na Kaye. "Jak vidíš, je v pořádku, tak bys měl být velkorysý a nechat jí odpočívat."

"Vyhazuješ mě?"

"Ano," odpověděla prostě a já přes její rameno pohlédla na Nyzeho, který lehce zakoulel očima. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se usmát. Zašklebil se, když zaznamenal mou reakci.


"Uvidíme se zítra, prcku, zkus už být v pohodě." Kay nakonec rezignovaně vstal a stiskl mi krátce bok, než se odebral pryč z pokoje, kdy ho ještě doprovodil Nyze.

Sam povzdychla a zaujala na chvíli jeho místo, natahujíc se po mojí ruce. "Byla jsem proti, aby sem šel za tebou, ale byl otravný a Nyze mě přesvědčil, že na chvíli se nic nestane. Takže se za to omlouvám, teď už budeš mít klid na zotavení se," pousmála se a palcem přejela po mé dlani. Nechápavě jsem jí sledovala.

"To je v pořádku, jsem ráda, že má starost. Říkala jsem ti přeci už včera, že mi jeho společnost nevadí."

"Viktorie, uděláš nejlíp, když mě poslechneš, jsem tvoje rodina a myslím to dobře." Okamžitě pustila mou ruku, když se dole ozvalo zabouchnutí dveří a zamířila ke dveřím.


"Ale…"

"Odpočiň si, vypadáš zmateně a unaveně. Ať si zítra fit, dobře?" A s tím mě zavřela v pokoji opět ve tmě a o samotě. Co má kruci pořád za problém? Přišel za mnou a ne za ní.


Rozčílila mě a já nevěděla, jak se s těmi emocemi momentálně vypořádat. Nakonec jsem zvolila ošemetné řešení, a to zaspat to. Jako kdyby to mohlo vyřešit všechny mé problémy, když se na spánek poslední dobou tolik spoléhám. Moc tomu nevěřím, ale aspoň na chvíli zapomenu na všechny ty trable a emoce. Aspoň na chvíli.

**

Čas tady ubíhal strašně rychle. Ani jsem se nestačila pořádně vzpamatovat, měsíc docházky na novou školu byl za mnou. Už jsem se začínala zařazovat mezi zdejší lidi, naučila jsem se vycházet jak s kluky, tak zároveň se Sam, ale jedno se možná trošku změnilo.


Nyze si držel odstup. Jako kdyby od toho dne, kdy k němu Sam náhle odešla po naší malé diskuzi, mu něco vytkla. Už tenkrát, když jsem měla tu migrénu a přišli se na mne podívat, stál u dveří, na rozdíl od Kaye a Sam. Napadlo mne, že mne chce držet i dál od něj, stejně jako od kluků, ale za prvé mi nedávalo smysl, proč by to měla dělat i u Nyzeho, který byl jejím přítelem? Zkrátka tuhle jedinou věc jsem nemohla za poslední dny pochopit. Občas jsme nějaké to slovo prohodili, ale upřímně to nebylo nic nadějného.


S povzdychem zapnu tašku, popadnu kabelku a zamířím pomalu dolu.


"Připravena?" usměje se na mne teta, která už čeká dole pod schody, v ruce si pohrávajíc s klíčky od auta.


"Jasně, můžeme vyrazit." Oplatím jí úsměv, když sejdu schody a natáhnu se pro boty.

"Mamka mi volala už asi dvakrát, že se těší. Bůh žehnej prázdninám." Natáhnu se ještě pro slabší svetr, když vejdou dovnitř Sam s Mircem.


"Takže za týden?" Pozvedla Sam obočí, ale s úsměvem se natáhla, aby mě krátce objala.

"Jasně, užijte si tu prázdniny, stejně utečou rychle."

"Jako vždycky." Odtáhne se s úšklebkem a zamíří pomalu nahoru k sobě.


"Pomůžu ti s tou taškou do auta, co?" nabídne se pohotově Nyze, když jí akorát zvednu. Sotva stačím zaprotestovat, už jí má přes rameno. "Ta taška by tě sejmula k zemi ještě dřív, než bys stačila udělat krok," odfrkl ještě pobaveně a zamířil ven k autu, kam se odebrala i teta.

"No jasně," zahučím potichu pobaveně a vydám se za ním. Otevřu alespoň kufr, aby mohl tašku hodit dovnitř. "Díky."

"Za nic." Odvětí se zabouchnutím kufru a pousměje se.


"Co máte v plánu na prázdniny?" neodpustím si možnost alespoň kratší konverzace. Přeci jen mi to trochu chybí a chvíle být o samotě se nám dlouho nenaskytla. Vlastně snad vůbec. Teta už posedávala za volantem a připravovala se k odjezdu na vlakové nádraží.


"Se Sam toho moc plánovat nemůžu. Maximálně tak nějaké filmové dny v posteli." Ušklíbl se a zapřel se rukou o auto.


"Ani to nezní tak špatně, ne? Já myslela, že být s přítelkyní celý den v posteli je pro chlapa docela vhodná volba, jak strávit volný čas." Pokrčím rameny a trochu mě u té představy píchne u srdce. Prostě se mi nelíbila. Zamračím se trochu pro sebe.

"Nezní to trochu nudně?" Pozvedne obočí a pohlédne na mne.


"Já nevím, kdybych byla na jejím místě s tebou, tak asi ani ne." Vypadne to ze mne dřív, než se stihnu zarazit. "Teda chci říct, vlastně jo…docela nuda." Přitakám vážně a snažím se vyhnout se jeho pobavenému pohledu.


"Takže ty bys se mnou klidně trávila celé dny v posteli a jen se flákala?"


"Nech toho." Zahučím. Pokud jsem byla doteď rudá v obličeji, teď musím být až na zadku.


"Možná by to bylo vážně zábavné. Kdybych tam ležel s tebou." Pousmál se nepatrně a naklonil hlavu do strany. Tohle mě mate.

"Musím jít," zamračím se trochu.


"Jasně. Tak hezké prázdniny i tobě." Zazubí se a následuje mne k předním dveřím. "Moc spolu nekomunikujeme. Občas mi přijde, že je to docela škoda, na začátku jsme si rozuměli."

"Nemůžu za to, ty jsi odtažitý." Kouknu na něj ještě krátce.

"Já vím." Povzdychne a zahrabe rukou v kapse. "Tady. Možná najdeme nějaké řešení, jak to alespoň trochu napravit." Podá mi menší papírek s číslem. Zakřením se na něj a oplatí mi to úsměvem.


"To takhle běžně nosíš číslo v kapse a rozdáváš ho holkám?" Pozvednu obočí, ale papírek si založím pečlivě do kapsy.


"Tenhle byl speciální."

"Tak to jsem oslněná!" pronesu naoko ironicky. Otevře mi dveře a já s poděkováním nasednu.


"Jen buď."

"Sbohem, Mirco." Zamávám mu ještě, než zabouchnu dvířka. Auto se dá pomalu do pohybu směrem na vlakové nádraží, kde na mne bude čekat můj vlak. Celou noc cesty domů. Nadšeně jsem se zavrtěla v sedačce při pomyšlení na domov, rodinu a taky na Patrícii. A taky mi hodně přidalo na náladě to prokleté číslo, které mi vypalovalo díru v kapse. Mám pocit, že to není správné, ale přesto jsem nemohla skrýt to potěšení v sobě.


"Je to správný kluk, ten náš Mirco, že? Pravý gentleman. Naše Sam si nemohla vybrat lépe," zardí se teta nadšeně, pozorujíc silnici.



"Ne, to ne," zahučím, i když jsem myšlenkami úplně jinde. Někde doma, u svého mobilního telefonu s jeho číslem v ruce. Bylo to matoucí. Příjemně a zároveň nepříjemně matoucí.
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama